Obecně o Indil- žvt
Povaha:
Dokáži se vcítit do druhých. Prostě se mu podívám do očí a vím, jak mu je, co má na srdci a jsem ochotna mu jakkoli pomoci, zvláště vlčatům. Jsem přátelská, dobromyslná, srdečná a do věcí co mě baví, totálně nadšená. Jsem velice společenský typ, i když se to nezdá a nesnesu odmítnutí kolektivu s těžkými následky. Naivita je jedna z mých špatných vlastností. Všemu snadno uvěřím, když jste velice dobrý herec. Nechám si kadit na hlavu, když vím, že je můj protivník lepší řečník. Vytrvalá ve všech směrech, až na vyjímky, jak vidíte. Ráda straším vlčata. No, jak by ses zachoval ty, kdyby na tebe ze tmy vykoukly mé zářící oči? Díky mým velikým zubům zastrašuji skoro každého, kdo se mi znelíbí, nebo mne otravuje, ale musím mít jistotu, že ho přemůžu. Taky jsem velice obětavá, když se jedná o štěňata nebo bezpečí smečky. Asi to taky bude tím, že vlčata zbožňuju, v jejich přítomnosti jsem něžná a extrémně milá. Jsem absolutně proti nespravedlnosti, pomlouvání a odstrkování ostatních. Nemám ráda spory a hádky, proto se s dotyčným vlkem pokusím hned zase udobřit. Urazím se sice i za maličkost, ale hned mě to přejde. Pokud jsem vážně uražená a naštvaná, radši si někam sama zajdu a popřemýšlím nad tím. Jen se potřebuji zklidnit. Strašně ráda vtipkuju, ale někdy to přeženu a dotyčného urazím. Jak jsem ale zmínila, pokusím se rychle udobřit. Jakmile mám adrenalin v krvi, dělám ukvapená a rychlá rozhodnutí, jinak jsem spíše vlk, co si všechno dlouho promýšlí. Jsem neskutečně veselý a optimistický vlk. Když se setkám se stejným smíškem, jako jsem já, hned si s ním sednu a vyvádíme různé blbosti. Nemůžu vystát tvrdohlavé a namyšlené vlky, i když já jsem sama trochu tvrdohlavá. Když se ale moc snažím zapojit do kolektivu, končí to tak, že si o mě všichni myslí jaká jsem blbá a myslím si, že jsem kdovíjak vtipná. Co se výcviku a povinností týče, jsem pečlivá, pracovitá a tvrdá na sebe i ostatní (zejména na mladší a štěňata, ale pozor, JENOM ohledně výcviku!), paranoidní a přeháním. Miluji, když si můžu lehnout na rozpálenou skálu a pořádně nasát energii ze sluníčka, nebo letní deštíky. Taky miluju plavání ve vodě. Nejsem moc podnikavá, když jde o veřejný projev mezi vlky, co jsou opačného názoru, jinak se ráda předvádím. Když mi někdo svěří tajemství, neprozradím. Jsem důvěryhodný vlk a já sama jsem důvěřivá. Slepě poslouchám alfu, pokud vím, že je moudrý/á. Rychle se učím a pamatuji si dávné chyby. Dokáži příjmout málo potravy na dlouhou dobu, ale když je povolena hostina, činím se až až. Neumím moc odhadnout sílu protivníka, proto se nerada pouštím do bojů. Dokáži ležet či stát na stráži celé hodiny. Mám skvělou izolační a imunitní schopnost. Moji veselou povahu také podtrhuje drobný vzrůst, někdy připomínám přerostlé štěně.
Další informace:
Její jméno se ve všech pádech skloňuje stejně, takže Indil, Indil...
Přezdívky: In
Má mimořádně nádherný hlas. Kdyby byla alfa budící autoritu, skvěle by se k ní hodil, ale přecejenom má poněkud hravou povahu. Proto ho alespoň využívá k nočnímu zpívání měsíci.
Dokáže překvapivě vysoko a daleko skákat.
Někdy dostane nezvladatelný třes v celém těle, může to připomínat epileptický záchvat. Má to od doby, co snědla nějaké jídlo pohozené dvounožci.
Může se zdát, že bude Vzduch nenávidět za to, co zavinil, ale to není pravda. Sice s ním v prvních chvílích vyhnání bojovala, ale pak si uvědomila, že ji to činí neobyčejnou a naprosto si svůj živel zamilovala a ráda s ním provádí kousky, které už umí.
Vzhled:
Indil je skutečná krasavice s šedočernou srstí a velice elegantními prvky, ale je skutečně malinká. Přerostlé štěně, pomyslíte si, když ji uvidíte poprvé. Její hlava je krásně tvarovaná, na pravé části je černá skvrnka, a nepřehlédnutelné divoce tyrkysovomodré oči k ní přesně sedí. Jediná vada na její hlavě je roztržené levé ucho. Na to, jak je malá, má dost velké tesáky. Krk je hezky huňatý, ale když se podíváte dál, trup jí na levé straně hyzdí jizva po drápnutí. Pravé přední koleno je černé, podtrhuje to její čtveráckou povahu. Náprsenku má spíše menší a černou. Je hezky osvalená, ale pod chlupy to není vidět. Pohybuje se velice elegantně a to jí přidává na vzrůstu. Přesto nevypadá povýšeně ani nijak nafoukaně. Ocas má vždy zdvižený k obloze, aby všem ukázala jeho krásu.
Životopis:
1. část, Narození:
Jeden vlk přispěchal k jeskyňce, ve které ležela vlčice, jeho družka, s novorozenými vlčaty. ,,Naše vlčata jsou překrásná, Tygo," řekne něžně vlk. ,,Já vím, Eruntano, já vím..." Vlčice starostlivě olízla hlavičku největšího štěněte, které pojmenovala spolu s Eruntanem Indil. ,,Tygo, jistě víš, že nastanou krušné časy. Dvounožci po celém lese nastražili pasti Ďáblova oka a my nemůžeme svobodně lovit. Ubývá nás a potravy taky... Víš- M- mám jisté starosti o vlčata." ,,Eruntano! Já taky! Ale nesmíme na to pohlížet z té špatné stránky! Většina vlčic potratila, tohle je první naděje na obnovení naší..." Tyga se zajíkla. Naší KDYSI neohrožené smečky, posteskli si oba společně. Největší štěně zakňučelo a dychtivě se dožadovalo mléka.
2. část, Objevení magie
Bylo mi půl roku. Zrovna jsem blbnula s ostatními štěňaty, když jsem ucítila ten zvláštní pocit. Začalo mi mravenčit tělo a pálit mě oči. Vyděšeně jsem kníkla a zaklapla oční víčka. Bylo to lepší. Mí vrstevníci se o mně chtěli postarat, ale nevěděli jak. Taky se chovali, jakoby se mnou něco nebylo v pořádku. ,,To je dobrý, už to přestává," řekla jsem jim po chvíli. Ještě jsem ale setrvala a nechala oči zavřené. Pak jsem je otevřela. V první chvíli jsem viděla jenom jasně modrou barvu. Teprve potom jsem rozeznávala okolí. Bluur, Flazia, Lila, Bramble i Nini kolem mě seděli a vyjeveně koukali. Všichni si mě prohlíželi. No, všichni mi upřeně hleděli do očí. Nechápala jsem. Naklonila jsem hlavu a oni můj pohyb následovali. Flazia mi řekla, že se mnou půjde k naší skále. Prý to musí říct Fernstarovi. Pořád jsem nechápala. Zmateně jsem se zvedla a následovala Flaziu. Ostatní vlčata se k nám přidala. Líčila mi, jak teď moje oči vypadají a já jen nevěřícně kroutila hlavou.
,,Indil! Co to máš s očima?" Fernstar se na nás, spíše na mě, poplašeně díval, ale vypadalo to, že ví o co jde. Poslal moje vrstevníky pryč a zavolal Tygu s Eruntanem. Vysvětlil nám, co to znamená. Také nám pověděl o Galliree. Tam je prý největší koncentrace oněch vlků s magickou schopností. Živě jsem tomu naslouchala. Pak mě ale zamrazilo, když Fernstar řekl, že tu nemohu déle zůstat, jakmile použiju své schopnosti. Po konci diskuze jsem se zvadle šourala pryč. Večer Fernstar s mou situací seznámil celou smečku. Mohla jsem se propadnout do země a bála se, že použiju své nové schopnosti v ten nejnevhodnější okamžik.
3. část, Úvod do honby za kořistí
Už je to dávno, co Indil poprvé ochutnala chuť čerstvé kořisti, té bylo naneštěstí den ode dne méně. To ale neznamenalo, že nemá důvod se vesele učit lovu, i když už teď neměla velké předpoklady pro úspěšného lovce. Přeci jenom je to ještě štěně. Největší sranda ale je, že se narodila jako největší ze tří vlčat a teď je ze všech nejmenší.
,,A dávejte si pozor na pasti, vy všichni!" Pohrozil nám Fernstar, náš alfa při prvním úvodu do loveckého výcviku. U chlupatého ocasu! Já se tak těším! pomyslím si vesele. ,,Indil, dáváš pozor? Vypadáš nějak rozhozeně," otázal se mě Fernstar. ,,N-ne, Fernstare, všechno je v pořádku!" vykoktám zdráhavě a stydlivě. Přesto jsem celá napružená a už od rána mi ocas neklidně cuká. Podívám se na Lilu, pak na Bramble a potom na ostatní sourozence a Nini, která se v jejím vrhu narodila jako jediná. Jim ta soustředěnost takový problém nedělá. Sedí a klidně poslouchají Fernstara. Můj první výcvik! Fernstar nás šest, (všichni to víme, smutně malé číslo vzhledem k tomu, kolik nás ve smečce je), mě, Lilu, Bramble, Flaziu, Bluura a Nini, rozdělí mezi dospělé lovce a bojovníky. Některá štěňata mají společného učitele, ale já jsem měla to štěstí a mám osobního. Přiřadili mě k Leorovi, známému svou tvrdostí a pečlivostí, ale zároveň je to strašně zarputilý a tvrdohlavý vlk. Tak započal můj první výcvik. Rychlým klusem jsme doběhli na pole dvounožců, velké jako celá obloha, nebo ještě víc. Ten pohled mě uchvátil. ,,Chyť co nejvíce myší," řekl stroze. Pak někam odběhl. Překvapeně jsem na něj mrkla. Pro jeho povahu jsem se ihned poslušně vydala na lov. Vůbec mi to nešlo, nijak mi totiž nevysvětlil, že mě malé mrštné stvoření zpozoruje díky otřesům půdy. Já jsem celou dobu byla proti větru, ale záhadným způsobem mi kořist vždy utekla. K večeru jsem se k Leorovi vrátila se sklopenýma ušima a ocasem mezi nohama. Krčila jsem se na znamení podřazenosti a studu za neúspěch. No, jak jinak, dostala jsem vyhubované. Jakštakš mi vysvětlil, jak se loví myši a já si příští sluneční den nedávala pozor na vítr, ale hlavně na pokládání váhy do stehen a na tichounké našlapování. Skóre se prudce zvedlo. Přesto jsem na něj byla nasupená, jak špatný učitel to je. Chtěla jsem se mu zakousnout do toho jeho ucha! Leor mi právě podstrčil špatnou loveckou schopnost.
4. část, Smrt sester, vyhnání ze smečky
Tehdy poprchávalo. Dovršila jsem tří let. Po výcviku už jsem neměla nic na práci, teda kromě únavného lovu. Teď ale všechna vlčata měly volno, kromě Lily a Bramble. Včera jsem spolu s Leorovou pomocí ulovila dokonce zajíce! No, byl to starý zajíc... Ale neskutečně se těším, až s dospělýma půjdeme na lov vysoké zvěře, i když jim to celé zkazím. Už tehdy jsem to věděla, ale to mě od ničeho neodradilo. Snila jsem o tom, jak se mé pružné a silné tělo pohybuje k srnci- ne k jelenu! A naproti vidím ostatní lovce ze smečky. Jsem u kořisti první a ona vykopne. Mrštně se jí vyhnu a při manévru se jí zakousnu do zadní nohy. Dá se na útěk a já ho po boku Eruntana dobíhám... ,,Indil." Zamračím se. Jak si mě někdo opovažuje vyrušit ze žvýkání kosti a snění o mých skutcích? ,,Hmmm. No, tati?" ,,Víš, stala se nehoda... Flazia a Bluur to ještě neví." Vyjeveně na něj koukám. ,,Co? O čem mluvíš?" ,,Uvidíš, uvidíš," řekl roztřeseným hlasem. ,,Lila a Bramble jsou- jsou mrtvé." ,,NE! Jak?" zakňučím a postavím se se smutně naježenou srstí a ocasem mezi nohama. ,,Lila byla zvědavá. Poprvé uviděla past, Ďáblovo oko, a chytila se do ní. A- a Bramble, ta si měla prohlédnout ovce. Běžela za nimi dlouhou a vyčerpávající cestu se svým učitelem. Pak, když tam s Dorkernem byla, ucítili je psi. Dorkner utekl, jako zbabělá krysa a Bramble chytili a zabili. Ti vypelichaní psi byli neskutečně rozrušení a divocí..." Mám vztek na Dorknera, jsem rozzuřená na dvounožce a už to v sobě dál neudržím. Cítím neskutečný vztek, který musí napovrch jako sopka. Pocítím, jak se mi celé tělo zachvěje. Napřímím se a hlasitě zavyji. Pro někoho se mé vytí značící bolest a smutek změní na šokující objev. Začne mi brnět celé tělo a po naší pasece se začne hnát silný vítr a cuchá nám všem kožichy. Rozfoukává listí a já se cítím volná, nikdy jako předtím. Teď spíše vyji pro ten úžasný pocit volnosti, než pro sestry. Zaškubám čumákem a přestanu. Rozběhnu se k matce, aby mě utišila. Ten pocit samoty je tu zas, sestry pro mě znamenaly všechno. Eruntano ale vyjeveně kouká a matka stáhne ocas a vyskočí s bojovně naježenou srstí. ,,Indil! Proč to děláš!?" Je mi jedno, co jsem udělala, je mi jedno, že jsem porušila dohodu. Teď toužím po pomstě dvounožcům, ale zároveň se potřebuju utišit u matky. ,,Copak na tom tak záleží?!" Matka ale couvá, jakoby mě nechtěla. Flazia se objeví zpoza skály. Zdá se, že není tak rozrušena jako ostatní ze smečky, ale náhlý rozruch ji také vystraší. Matka se k ní přiblíží a zakryje ji tělem. Zakníkám. Otočím se k otci, ale ten po mně vyjede. ,,Zmizni odtud, Ďáble!" Nechápavě civím. Najednou se ozve Fernstarův vůdčí hlas. ,,Pryč s tím poslem smrti! Zabte ji! Zničte ji! Projevila své zabijácké schopnosti! Ďábel v naší smečce!" Nato se ke mně všichni rozeběhnou s vyceněnými zuby. Až na Flaziu. Ta na mě teď má plný výhled, ale dívá se na mě se smutkem v očích. Jako kdyby mi říkala ,,Indil, sestřičko, je tohle nutné...? Proč...?" Stáhnu ocas a zakňučím. ,,Mami! Tati! Co to s vámi je?!" Nedávám pozor a Fernstar se moc přiblíží. Pokusím se mu vyhnout, ale nestihla jsem. ,,Naštěstí" to odneslo jenom moje levé ucho. Pořádně mi ho zuby roztrhl a začala se z něj řinout krev a její aroma ihned zaplnilo paseku pachem děsu, který mě začal štípat na čenichu. Fernstar mě zároveň drápl do levého boku a zanechal tam neforemnou ránu. Rozbrečím se. Ne bolestí, ale zármutkem a opovržením nad mou smečkou, která mě teď nechce, protože jsem příliš mocně projevila své emoce. Rychle a mrštně se zvednu. Dám se na útěk před alfovými krvežíznivými zuby. Déšť pomalu sílí. Muselo se to stát zrovna mně? Utíkám. Slyším, jak Leor za mnou řve. ,,Já hned věděl, že s ní není něco v pořádku! Dohoňme ji, ať už tu není, Ďáblův posel!!" Zbytek smečky jednohlasně štěkne. Jsou mi v patách. Přestože jsem unavená a zmatená, utíkám dál. Pryč. Za svým srdcem, které bylo silně zlomeno.
5. část, Vzpomínání na události a Gallireu
Běžela jsem celý den, i když už má bývalá smečka pronásledování vzdala. Jindy překrásná srst s mnoha odstíny šedé byla promočená. Obvykle by mi to za běhu silně vadilo, ale touha po znovunalezení lásky mě hnala dál. Moje smečka přišla o tři mladé vlky. V jeden den. Udělali chybu, i když každý víme, že alfovo slovo je zákon. Vlci mého druhu se odedávna báli jedinců ovládající magii. Zmateně jsem běžela dál neurčitým směrem. Nezastavovala jsem se ani pro vodu, přestože jsem v tlamě měla sucho jako nikdy předtím.
K večeru jsem se přeci jenom zastavila u jezera a vyčerpaně a odevzdaně jsem se svalila na zem. Přerývavě jsem dýchala, brečela jsem. Proč se mě jenom Flazia nezastala? Je to moje sestra! Jsme tým! Ještě že tam nebyl Bluur, toho by to zasáhlo fakt hodně... Začínám mít na všechno vztek. Nesnáším se... Plácnu do vody tlapkou, až se postříkám a vyděsím ryby poblíž. Nechám, aby se hladina zklidnila. Nesnáším vás, dvounožci, nesnáším tě, Fernstare, nesnáším tě, smečko... ,,Nesnáším tě, Vzduchu!" zakřičím z plných plic a brek se ještě znásobí. Zkusím se na sebe ve vodě podívat. Zahledím se na svoje jasně modré oči. Jsou neskutečně hluboké a odráží se v nich má veselá povaha. Obvykle veselá, teď spíše vypadaly jako smutné kapky vody, ve kterých se odráží nechtěnost. Vypadají trochu jako drahokamy. Najednou jsem naháněla strach sama sobě. Už chápu, proč mě vyhnali. Já JSEM Ďábel. Kam teď půjdu...? Všichni mě vyženou, protože jsem jiná...! Počkat. Jak se to jmenovalo? Lakai?? Girea? Galli... Gallirea! Fernstar mi o ní vyprávěl, když jsem se poprvé projevila. Nádherná zem plná kořisti a slunce. Země magických vlků a divočiny... Jo. To je ono... Spokojeně mi klesne hlava a já usnu. Dojde mi, že v době, kdy bylo vše v normálu, mě chtěl Fernstar upozornit na zem, kde ještě útočiště najít můžu. Odpustila jsem mu, klid v duši ale nemám ani náhodou.
Ráno se divoce zvednu, v rychlosti se napiji a běžím. Rána na boku se ozývá, ale to je vedlejší, skoro to nevnímám. Jsem šíleně rozrušená. Neběžím ani na jih, nebo sever, běžím podle svého srdce...
6. část, Gallirea
Nevím, jak dlouho jsem běžela, ale má duše zatím zdivočela. Jsem rychlejší, mrštnější a vytrvalejší, dlouhá cesta ze mě udělala pravou šelmu. Prahnu po dobrodružství a nové smečce. Zavřu oči a nasaji vzduch. Ano, ta opojná vůně divočiny stále sílí. Běžím dál po slepu a vychutnávám si to. Když otevřu oči, jsem v mlze. Našedlé mlze se zelenými odlesky. Zmateně jdu dál, za svým cílem. Když vyjdu, ocitnu se ve smrkovém lese. Nasaji znova vzduch, se kterým si vytvářím lepší a lepší pouto. Tady je to nejsilnější, sem patřím. Ve vzduchu se ale vznáší i nádech něčeho nového. Magie. Magie vlků.